Česká stopa závodníka z Vendée Globe Endy O´Coineena má jméno Lucie. Je to bomba.

Před pár lety jsem se seznámila s člověkem, který mě sbalil na to, že přeplul dvakrát na nafukovacím člunu Atlantik. Prostě z Evropy si to vydal do Ameriky a zpět. Tenkrát, se mi to hrozně líbilo. Ty, jo, konečně někdo, kdo se nebojí!! To musí být frajer. A to neměl s sebou ty sušené výrobky, ani sponzora, neměl žádného spacího poradce ani výživového, snad ani buzolu, jen trochu vody a řekla bych, že asi pár brambor. Pak mě vzal na jachtu. 

Tak začíná příběh Češky Lucie a irského podnikatele a námořníka Endy O´Coineena, který se v tuto chvíli nachází v Indickém oceánu uprostřed nejobtížnějšího závodu sólo plachetnic kolem světa Vendée Globe. Příběh Lucie i její identitu dlouho známe, přesto jsme jako úvodní fotografii použili snímek Petra Stříbrného, na kterém není Lucie, ale autorka webu. O pozoruhodném výkonu Endy jsme už informovali.

Příběh Lucie je poučný hned několikrát: předně dokládá, že jachetní závody se na celém světě odehrávají stejně – také na Slapském jezeře se jezdí o „hrnek“, občas dokonce i o pařez a pitomec na bójce už dokázal sestřelit celou loď. Za další je dokladem toho, že s jachtingem nelze skončit, i kdybyste chtěli. A hlavní poselství příběhu je: žít v radosti, vášni, žít na hraně – jak často říká Enda, stojí za to, i když to trvá jen pár let. Ve skutečnosti z každého slova Lucie tryská opravdové štěstí. 

Dejme jí tedy slovo:

Moře rozbouřené, dal mi do ruky kormidlo a šel do kajuty telefonovat. I to se mi líbilo. Boj s živlem (byla jsem samozřejmě bez záchranné vesty, tu frajeři nenosí). Brzy následovala moje první regata. Bylo to na nějakém rybníku Athlon v Irsku. Nenapadlo mě, že musí být speciální oblečení, aby nebyla zima, můj milý na to také zapomněl. Bez řádné instruktáže a v teplákách a v obyčejné větrovce jsem měla kliku, že kvůli počasí byla regata zrušena. Pak jsem šla už rovnou na moře. Na pozici bow boye jsem myslela, že umřu. Regata se mi zdála nekonečná. Ke konci jsem byla tak znavená, že jsem neslyšela "TAG" a dostala ráhnem do hlavy, zbytek posádky mě držel za holinky, můj milý kormidloval a zrovna někomu bral vítr z plachet. 

Koukala jsem na něj z pod přídě, doufaje, že holiny mě udrží a divila se, že pro mě romanticky neskočí. Byli jsme druzí nebo třetí a dostali jsme hrnek. Kvůli hrnku by mě snad nechal utopit a přizabít ostatními loděmi???? Absolvovala jsem ještě pár regat, ale nakonec mě to přestalo bavit, protože na nás pořád někdo podával protesty. Při každém startu jsem se modlila, ať zas do ten "můj" divoký kormidelník do nikoho nenapálí, to samé se opakovalo u bójek. 

Pro někoho jasný důkaz, že se jedná o bezskrupulózního debila, já tenkrát ještě s růžovýma brýlema. Když nevíte, jak ty informace přečíst, tak
 holt máte smůlu. Pak už jsem nezávodila, jen jsem dělala doprovod, ale to bylo také jen krátké období, protože jsem viděla, jak se dá na tom moři pěkně zvlčet. Bylo to asi v roce 2006 při závodě Fastnet. Čekala jsem na svého milého skoro týden, než se vrátil. Závodníci byli velmi šťastní, že dorazili a při párty se pak děly věci. Než závodění, sem potom dávala přednost rekreaci na lodi. Ráda si lidi idealizuji a to moc při těch soutěžích nešlo. 

Na co opravdu v dobrém vzpomínám byla jakási regata na Key Westu. Když "můj chlapec" soutěžil, půjčovala jsem si motorový člun a jezdila po okolních ostrůvcích. Zapomněla jsem však, že funguje něco jako odliv a příliv a to jako i dost daleko od břehu. Zůstala jsem někde v moři viset a musela mě zachraňovat místní Policie. Záchranná akce vypadala přesně jak v amerických filmech. Nebyl to jediný mimořádný zážitek, který jsem si z Ameriky odvezla. 

Tenkrát totiž můj chlapec spoluorganizoval soutěž Volvo Ocean Race. Ráno si to tak běžíme po Miami beach a zazvonil telefon. SPONZOR! Odjel velmi narychlo, tak, že mi sebral i kreditku, nechal tam tu svoji a ta nefungovala. V této situaci jsem byla velmi ráda, že jsem Češka a že si v každé situaci poradím, nepropadla jsem vůbec panice. Neustále jsem volala svému milému, ať to nějak vyřeší, že nemám ani na taxíka na letiště. To, že jsem si chtěla koupit boty, bylo podružné. On seděl na nějaké důležité konferenci Deutsche Post, kde byl díky telefonování se mnou zajatý ochrankou, následně obviněn a vyšetřován. Sponzoring nevyšel. 

Za pár měsíců na to se nám narodil malý Cormac, tak se mu říká v Irsku, v Čechách je to Bruncvík. A ten a ještě holinky Musto jsou všechno, co mi z jachtařské kariéry zůstalo.Odmala ho učím, že první, co si má vzít, jakmile se ocitne na jakékoliv lodi, je záchranná vesta. Byla to ale hezká doba, i když dodnes nevím, jak se která plachta na lodi jmenuje. Třeba mě to někdy naučí syn, ten už taky s jachtingem začal.